Otevření a historie

PAMĚTNÍ SÍŇ MILADY ŠUBRTOVÉ
slavnostně otevřena 24.5.2014

     Pamětní síň jsme instalovali na počest slavné umělkyně naší rodačky ze Lhoty, kde na jejím rodném domě je pamětní deska.

       Lhota je malá vesnička se zónou lidové architektury a je dnes součástí Chříče.

     Ke zřízení Pamětní síně nás vedl zejména mimořádný kulturní význam osoby, kterou tímto veřejnosti připomínáme a nadále s hrdostí hodláme připomínat. Pamětní síň jsme mohli připravit jen díky daru dokumentace z pozůstalosti Milady Šubrtové od manželů Mrázkových, kterou umělkyně sama nashromáždila za celý svůj život. Mrázkovi se podíleli i na vlastní výstavě organizačně i umělecky.

     Otevření síně 24.5.2014 zvýraznili a ozvláštnili svým zpěvem v hudebním programu. Při tomto zahájení zazněly jako připomínky i nejslavnější árie Milady Šubrtové. Zahájení s živým procítěným zpěvem vyvolalo krásné okamžité pocity, které jsou bohužel pomíjivé, stejně jako je to i u všech jedinečných divadelních a koncertních vystoupení. Abychom výjimečnost citového prožitku z krásného zpěvu přiblížili, jsou součástí výstavy i hudební nosiče s možností si Miladu Šubrtovou poslechem připomenout.  Hlavním účelem naší Pamětní síně je připomínání a v neposlední řadě i vytvoření objektu zájmu o operní kulturu nejvyšší úrovně u návštěvníků našeho kraje, občanů regionu i projíždějících turistů.

     Výstava je vytvořena  jednak z osobních předmětů paní Šubrtové, které užívala: gramorádio, obrazy, šicí stroj, skříňka s líčidly (dar od paní Jiřiny Skalické) a věcí i dokumentů, které obdržela za svoji pěveckou kariéru. Jde o zlomek tisku kritik, recenzí, dále diplomy, pochvalné listy, fotografie, stuhy z květinových darů, kostým z role Emilie Marty Janáčkovy opery Věc Makropulos, šaty ve kterých vystupovala na koncertech a nakonec nejvyšší ocenění pohár Thálie. Připomínáme i něco ze soukromí s vazbou na rodnou ves.

     Pamětní síň se souhlasem zastupitelstva zajistila a financovala obec Chříč za důležité pomoci Okresního muzea v Mariánském Týnci, které je významným sponzorem s tím, že v budoucnu se stane vlastníkem vystavovaných věcí i dokumentace. Dále je pro její vznik velice cenná finanční pomoc Nadace život umělce i podpora firmy Becker Bohemia s.r.o. Kralovice. Všem těmto organizacím děkujeme. Bez jejich pomoci a obětavé práce zaměstnanců obecního úřadu by Pamětní síň nebyla. Děkujeme nejen za obec, ale i za všechny návštěvníky, kteří tuto výstavu ocení.  

                                                                     Starosta obce Chříč Ing. Vladimír Petrlík

Vzpomínky a postřehy ze spolužití lhoteckých sousedů a spoluobčanů

s Miladou Šubrtovou i s Janem Husem Tichým

Vzpomínání sousedů a přátel - manželů Skalických:

Paní Jiřina Skalická: Napsat krátkou vzpomínku není možné, za 45 let přátelství bylo bezpočet událostí, na které si ráda   vzpomínám a pokračuje: Vzhlížela jsem k Miládce již v mládí, kdy jsem hojně navštěvovala  operu ND. Když jsem se provdala, stala se Miladina  teta  Emilka Zusková  i mojí tetou, protože  František Zuska byl bratrem Barbory Skalické – matky mého muže. Při prvním setkání s Miladou se mi podlamovala kolena a na nabídnuté tykání jsem si dlouho nemohla zvyknout.

Ve Lhotě jsme byli sousedé a naše vztahy rodinné. Miládka s manželem u nás někdy obědvali a na oplátku pan dirigent Tichý pekl v alobalu nějakou dobrůtku u táboráku. Oba byli výborní společníci. Miládka měla ráda česká jídla. Placky, které nám pekla teta Emilka přímo zbožňovala.

Po otci byla manuelně zručná. Potapetovala nábytek, aranžovala květiny i rekonstruovala kredenc. Měla vztah ke starým věcem. Zachránila kdejakou poličku, aby dál sloužila. V chalupě nechtěla žádnou modernizaci. Například nikdy nechtěla automatickou pračku. Prádlo měla ráda prané pouze mýdlem. Věřila alternativní medicíně a bylinkám.

Co jsem u Miládky nejvíce obdivovala?     Bylo to, jak se uměla upravit – účesem počínaje (v mládí chtěla být kadeřnicí). Měla svoji „skříňku s líčidly“ před kterou jsem mnohokrát měla možnost sledovat jak se mění ve zbožňovanou umělkyni. Této skříňky se dotýkala denně  a byla součástí jí samé.

Pan Zdeňek  Skalický ještě dodává : Pan Šubrt – dědeček Milady Šubrtové  - byl za prací v zámečnické továrně v Žatci a odtud si přivedl do Lhoty teprve 17ti letou nevěstu německé národnosti – Miladinu babičku. Narodil se jim Miladin otec a ještě dvě dcery. Syn se vyučil  u svého otce zámečníkem a pracovali spolu.  Mladý pan ..Šubrt se oženil s Marií Benešovou, dcerou hostinského ze Lhoty a narodila se jim jediná dcera Milada.

Miládka se narodila 24.5.1924 a s rodiči žila ve Lhotě cca do dvou let, kdy se rodina přestěhovala do Prahy. 

V rodné chalupě zůstala otcova sestra, která se provdala za Emila Falbra ze Slatiny. Jejich syn  po letech prodal  stavení chalupářům. Miládka jezdila do Lhoty k babičce a ke své tetě – sestře maminky, Emilce Zuskové rozené Benešové.

Miládka od dětství Lhotu milovala a s kamarády a bratrancem Vlastíkem si užívala venkova, kterému byla věrná po celý život. Ve Lhotě byla šťastná. 

Vzpomínání spoluobčanů a přátel manželů Heleny a Jaroslava Havlíčkových:

Paní Havlíčková vzpomíná: S paní Miladou Šubrtovou jsme se seznámili někdy v roce 1970, kdy jsme do Lhoty jezdili s Mysliveckým spolkem z Prahy na hony. V hospodě „U Zusků“ jsme večer měli připravené malé pohoštění, při kterém se snažila pomáhat i paní Milada Šubrtová. Našli jsme k sobě vzájemné sympatie a mohu říci, že od té doby trvalo naše přátelství, pro nás dvě velmi cenné, kterého jsme si po celou dobu velmi vážili.

Pro nás dva to bylo velmi zavazující, protože  to byli, jak paní Šubrtová tak i její manžel neobyčejně vzácní lidé. Oba dva se k nám chovali jako k sobě rovným. Paní Šubrtová už v té době měla vysoké postavení V Národním divadle, ale nám na Lhotě to nikdy nedávala znát. 

Toho jsme si my oba moc vážili. Vzájemně jsme se navštěvovaly jak v Praze, tak na Lhotě. Byli jsme si velice blízcí a zvláště po smrti manžela p. J.H.Tichého se naše přátelství velice utužilo. Často jsme se scházeli ve Lhotě i v Praze a doufám, že jsme se oba přičinili o to, že ten smutný odchod J. Tichého lépe snášela. Ve Lhotě ráda chodila na houby. Jednou se k nám přišla pochlubit plným košíkem krásných hříbků, jaké ale bylo její překvapení, když jí manžel řekl, že to jsou samé „hořčáci“. Tomu, ale i jiným zážitkům jsme se často zasmáli. Bylo jich za tu dobu hodně. Po dobu jejího působení v Národním divadle byla-li premiéra opery, ve které ona účinkovala, nám dávala vstupenky. Byla to pro nás vždy čest zúčastnit se slavnostního představení. Odchod Jana Tichého jsme s manželem těžce nesli, byl to jeho velký přítel. Odchodem paní Miládky jsme ale byli velice smutní a stále na ní vzpomínáme. Často zajedeme na zdejší hřbitov, kde oba odpočívají  a položíme kytičku. S radostí vidíme, že nejsme sami, je nás tu hodně, co na ní rádi vzpomínají. Pro nás to byli oba vzácní, skromní lidé a budeme na ně stále vzpomínat, vždy s velikou úctou a láskou.

ŽIVOTOPIS

     Milada Šubrtová se narodila 24. května 1924 ve Lhotě u Kralovic. Roku 1941 vystudovala dvouletou obchodní školu a pracovala jako úřednice. Během zaměstnání vystupovala u ochotníků v pražských Dejvicích a současně začala soukromě studovat zpěv u Zdeňka Knittla. Krátce po válce nastoupila na profesionální angažmá jako členka Velké opery 5. května (1946 – 1948).

V červenci 1948 bylo divadlo zrušeno a Šubrtová přešla se souborem do opery Národního divadla v Praze (1948 – 1991), kde jako přední sólistka působila do odchodu na penzi více jak plných čtyřicet let. Věnovala se taktéž koncertní činnosti a hostovala i na jiných scénách (Laterna magika či Lyra Pragensis).

Začínala jako koloraturní zpěvačka, po příchodu do Národního divadla zpívala epizodní a subretní role, umělecký vzestup zažila od roku 1952. Jako sopránová zpěvačka vynikala svým bytostným lyrismem, nosným hlasem velkého tónového rozsahu s kovovou barvou, emocionálně psychologickým obsahem postavy, s herectvím intuitivním, které dokázala instinktivně připravit podle režisérova přání.

Její herecká tvárnost a přizpůsobivost hudebním slohům jí předurčila pro role jako univerzální umělkyně se širokým spektrem úloh. Nejčastěji přetvářely citově a vnitřně bohaté ženské postavy než dramatické hrdinky. Ač měla silný emocionální prožitek nesklouzávala k sentimentalitě.

Jako jedna z předních a nejvýznamnějších českých reprezentantek vokálního umění a zpěvu hostovala v Sovětském svazu, v Německé demokratické republice, v Rumunsku a v Maďarsku. Ač získávala také nabídky na angažmá z Vídně, Milána i Buenos Aires, zůstávala věrná své domácí scéně Národního divadla. Interpretovala především české klasické postavy Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany.

Ani nezapomněla na velké a významné světové operní úkoly. Zprvu se objevila jako Frasquita („Carmen“), Ďěčana a Vlčena („Braniboři v Čechách“), Giulietta („Hoffmannovy povídky“), Gilda („Rigoletto“), Lidka a Karolina („Dvě vdovy“), Baruška („Figarova svatba“), Mussetta („Bohéma“), Jitka a Mlada („Dalibor“) ad.

Dále vystoupila v operách „Faust a Markétka“ (Siebel a Markéta), „Prodaná nevěsta“ (Esmeralda a Mařenka), „Don Giovanni“ (Donna Anna a Elvíra), „V studni“ (Lidunka), „Boris Godunov“ (Xenie), „Mladá garda“ (Klava), „Hubička“ (Barče), „Čarostřelec“ (Anička), „Rusalka“ (Rusalka), „Libuše“ (Libuše), „Car Saltan“ (Cařice), „Eugen Oněgin“ (Taťána), „Příhody lišky Bystroušky“ (Lišák), „Piková dáma“ (Elisa), „Kouzelná flétna“ (Pamina), „Violetta“ (Violetta), „Lucerna“ (Kněžna), „Tosca“ (Tosca), „Zuzana Vojířová“ (Zuzana Vojířová), „Čertova stěna“ (Hedvika), „Lohengrin“ (Elsa), „Turandot“ (Turandot), „Čert a Káča“ (Kněžna), „Macbeth“ (Lady Macbeth), „Hubička“ (Vendulka) i „Věc Makropulos“ (Emilia).

Vztah Milady Šubrtové byl více jak komplikovaný. Ona sama se nikdy na filmovém plátně neobjevila. Ve filmech zazníval jen její hlas. Ve třech filmech, jež byly filmovým zpracováním oper, nazpívala za naše činoherečky operní party. Poprvé nazpívala Miladu (Věra Heroldová) v Krškově zpracování Smetanovy opery DALIBOR (1956), poté Rusalku (Jana Andrsová) v opeře Antonína Dvořáka RUSALKA (1962) za režie Václava Kašlíka a cizí kněžnu (Božidara Turzonovová) v dalším zpracování RUSALKY (1977), teď režiséra Petra Weigla.

Kromě těchto nazpívala za Marii Tomášovou píseň „Kdyby mi to pánbůh dal“ ve snímku podle J. K. Tyla STRAKONICKÝ DUDÁK (1955) Karla Steklého a za gramofonovou nahrávku, Květnu Fialovou a Naďu Konvalinkovou nadabovala Fliesovu „Ukolébavku – Princi můj malinký, spi!“, na kterou se probouzí masožravá květina Adéla v Lipského parodii ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA (1977).

Svůj hlas a zpěv zanechala na gramofonových deskách (př. „Operní recitál“, „Libuše“, „V studni“ apod.), v rozhlase („Autobiografie vlka“, „Nevěsta messinská“, „Don Giovanni“, „Krásná Helena“ nebo „Cikánský baron“ atd.) a pro televizní vysílání (REKVIEM ZA KOUZELNOU FLÉTNU, HOFFMANNOVY POVÍDKY, RUSALKA či dokument NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ MILADA ŠUBRTOVÁ).

Za své velké pěvecké umění mj. získala První cenu (1954) na mezinárodní pěvecké soutěži Pražského jara, dále titul Zasloužilé (1966) a Národní (1975) umělkyně, titul Zasloužilé členky Národního divadla (1978), Cenu Senior Prix (1993), Cenu Thálie (1998) za celoživotní mistrovství v opeře a Jubilejní platinovou desku Supraphonu (1999). Milada Šubrtová zemřela 1. srpna 2011 v Praze ve věku osmdesáti sedmi let.

Odkaz na wikipedii:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Milada_%C5%A0ubrtov%C3%A1

Odkaz na YouTube: